Roušky u nás šije Lukáš. Používáme - jak jinak - pratelné.

Žijeme pod stromy za časů korony

Korona stále dokola, odevšud a všude. A tak jsem si řekla, že napíšu report, jak to vypadá u nás u lesa za těchto nelehkých časů.

Pandemie a s ní spojený nouzový stav nám dovolil (jelikož já jsem na mateřské a můj muž Lukáš je vychovatelem v soukromé škole) zůstat doma, spolu, jako rodina. A tak si užíváme společného rodinného života, kdy děti nemusí ještě řešit žádné úkoly a my po nocích pracujeme a řídíme na dálku bezobalový obchod. A přes den se věnujeme dětem, zahradě a nedokončeným projektům.

Konečně po čtyřech a půl letech žití tady v domě u lesa mám pocit, že si vše sedá. Že máme konečně čas se zastavit a začít plnit to, pro co jsme se rozhodli. Do teď jsme byli rozlítaní. Otevírali jsme obchod. Rodili děti. Kojila jsem skoro nonstop dnem i nocí. Díky karanténě a tomu, že jsme v těchto těžkých časech zdraví (klepy klep), můžeme být víc spolu. Zakořeňujeme. Máme prostor se víc ztišit v sobě a soustředit se na to, co doopravdy chceme, jak chceme žít.

Děti v blátě. Dnes a denně.

Stěhovali jsme se sem pod vzrostlé olše a chtěli jsme pěstovat zeleninu, rozšiřovat sad, budovat nový sad na vedlejším pozemku, vychovávat děti umouněné od hlíny (to se nám daří), být soběstační v zásobování živočišnými produkty (zatím se nám to daří jen s vajíčky). Žít více ve vnímání koloběhu roku i nás samých. Místo toho jsme se ale spíš přestěhovali z hektického města na vesnici a místo seřízení si hodinek s kohoutem (zatím žádného nemáme) žijeme stále spíš v koloběhu povinností než v koloběhu roku.

Jenže stávající situace nás zvedla ze židlí. Dostali jsme do rukou čas. A taky jsme dostali strach. Máme pocit, že nám ekonomická krize dýchá na krk a tak se konečně vrháme na pěstování zeleniny. V samozásobitelství ani nedoufáme, ani o něj neusilujeme. Ale chceme se naučit obstarat si základní potraviny. Naučit se směňovat jídlo. Naučit se konzervovat a uskladňovat. Zjistit, kolik potravin vlastně sníme a kolik jich potřebujeme. Momentální globální systém zásobování – nejen potravinami – se právě ukázal jako velmi křehká záležitost. A tak nás to trochu tlačí začít přemýšlet jinak a začít se stravovat více lokálně a více z vlastních zdrojů.

A tak Lukáš s kluky tráví většinu dní venku. Hrabou se v hlíně. Staví skleníček na předpěstování sazenic – ze starých oken, gauče a prken, nové jsou jen vruty. Budují zahrádku, vymýšlejí mulčování záhonů a vyrábí plot z opuštěného pletiva. Všude se válejí semínka, všude něco klíčí – v lednici se potkávám se špenátem, který začíná pomalu vylézat, na sušičce zdravím pórek, v kuchyni je asi dvacet skleniček s namočenými semínky. Lukáš se zašívá na záchod s knihami o permakultuře a zahradničení. A cítíme, že začátky to budou tuhé. Začínáme od píky. Čtyři roky k tomu sbíráme odvahu, Luky se snažil opatrně něco pěstovat v minulých letech, ale vždy spíš tak okrajově. Ted’ to začínáme myslet vážně.

Naše jarní hostiny. Kluci nám z palet stloukli venkovní posezení.

Já trávím spoustu času v kuchyni. Před rokem jsem absolvovala kurz o probouzení semínek a fermentaci potravin. Strašně jsem se do toho zamilovala. Sleduji na facebooku Unovu zahradu a Divoženku v kuchyni, na youtube sleduji nové příspěvky od Artist as Family a mám pocit, že si až teď všechny informace z kurzu začínají sedat a já se konečně dostávám ke všemu tomu divokému vaření. Poslední měsíc máme vždy něco naklíčeného a nějakou zkvašenou zeleninu k dispozici. Klíčky cpeme všude – na chleba, do polívek, do salátů, do smoothie a děláme si z nich pohankové termixy. Probouzíme ořechy a děláme z nich ořechová mléka a pomazánky, stejně jako z probuzených luštěnin. A kvasit začínáme opatrně. Máme malý kvašák na pickles, jeho účelem bylo vždy jednu várku kvasit a jednu zároveň pojídat. To se nám celkem daří. Taky kvasíme zelí a bulgur na veganský tvaroh. A hořčici. Udělali jsme pokus, půlku várky jsme zkvasili a půlku snědli hned. Fermentovaná je jemnější. A taky do sebe cpeme bylinky a bejlí ze zahrádky a blízkého okolí. Začala jsem sbírat v půlce března vše, co začalo vylézat ze země. Kopřivy, bršlici, sedmikrásky, fialky, kontryhel, řebříček, pampeliškové listy a teď už i květy. Přidáváme je do salátů, polívek, na chleby, do polenty, do smoothie (zelenou barvu maskuji kakaem), dělám divoká pesta (tam už zelenou nezamaskuji a do dětí je nedostanu). Dodalo nám to po zimě spoustu energie a náboj zdraví. Máme teď velkou radost z toho, jak se nám daří jíst. Díky klíčkům a kvašené zelenině se každé jídlo mění v hostinu chutí a barev. Dříve mi obojí přišlo těžko zkombinovatelné s běžným vařením, ale postupně se to stalo jeho nedílnou součástí. Ještě řeším, jak to vše dobře rozplánovat, aby se tento způsob vaření stal efektivním a nemusela jsem trávit v kuchyni vařením a mytím nádobí spoustu času. Jelikož si i pečeme chleby a housky, občas nás taky honí mlsná a pečeme buchty a koláče, tak se toho nádobí nadělá neuvěřitelně moc.

Naše snahy o žití života bez odpadu mi momentálně dávají trochu pocit jistoty (sic asi falešné, kdyby všechno kleklo, tak mi to stejně k ničemu nebude). Jsem ráda, že si umím vyrobit zubní pastu, nepotřebuji fancy pleťový krém neboť vím, že mazat se pouze kvalitním olejem je pro mou pleť oukej. Nebojím se, že dojde toaletní papír, protože vím, že si případně našijeme pratelné utěráky. Zatím mám doma ingredience na výrobu pracího prášku. Jsem přesvědčená, že nádobí zvládnu mýt i obyčejným olivovým mýdlem. Jsem ráda, že mám doma vždy zásobu látkových plen a látkových vložek a nemusím řešit jejich dostatečné zásoby. V tomto ohledu se najednou cítím velmi dobře. Naše domácnost oplývá znovupoužitelnými kapesníky, hadry a jinými věcmi denní potřeby, díky kterým nemusíme spěchat do obchodu nijak často.

Lukáš si našil dvě roušky a vyráží do města jednou za 7-10 dní, podle toho, jak nám vydrží zásoby. A tak jsem ráda, že ho tam nemusím hnát proto, že nám došli papírové kapesníky. Zásady znovupoužitelnosti tedy zůstaly v naší domácnosti pevně zakořeněné. Co však dostává na frak je bezobalové nakupování. Podle nařízení SZÚ a všeobecně zvýšené hygienické ostražitosti teď většina běžných obchodů do vlastních nádob neprodává. Dokonce i spousta bezobalových obchodů (včetně našeho) během nouzového stavu přešlo na sypání do papírových pytlíků, systém výdejen a rozvozů. A tak dál nakupujeme do vlastních pytlíků volně loženou zeleninu a ovoce a ta tvoří velkou část našich jídel. Pečivo si pečeme sami. Suché potraviny a drogerii nakupujeme u nás v BEZu bezplastově. Jen u těch mléčných a masných výrobků to drhne a občas teď uhneme a koupíme něco zabalené. Většina mléčných výrobků, které kupujeme ve farmářském obchodě je balena ve skle, které je vratné nebo ho dále využijeme v obchodě nebo k domácímu zavařování. Ale plastových obalů nám za ten poslední měsíc ve žluté tašce na plasty trochu přibylo. A nepeskujeme se za to. Myslím, že se nám trochu ulevilo. Ale už se zase těšíme, až se vše vrátí do starých kolejí – pokud to nastane.

I nadále se ale držíme výměn a shánění věcí z druhé ruky. Kór teď, když jsou obchody zavřené, mi to přijde jako velmi důležitá možnost, jak sehnat, co potřebujeme za minimum peněz (což v této době je také velmi významný faktor rodinné ekonomiky). A tak se k nám před Velikonocemi nastěhoval nový krásný beránek (tedy forma na něj a myslím, že od teď už budeme doma péct jen berany) a také tyčový mixér, protože ten náš odešel do věčných mixérových lovišť.

Jelikož však kluci mají hlavy plné projektů (a co si budeme povídat, já taky – tajně doufám v dokončení naší kuchyně, aby byl prostor na zpracování vší té vypěstované zeleniny :D), dáváme nový život věcem z kůlen a našich zahradních harampáďovišť. Ať už při výrobě skleníku, zahrádky, venkovního posezení, kuličkodráhy ze starých okapů apod. Jelikož jsou kluci neustále v akci a naši nejmenší se obratně ohánějí s kladivem, Mikuláš i s pilkou, nožem a sekyrkou, v rámci vyhlášení karantény jsme také obnovili naší lékárničku. Ale spíš než bychom ji nadopovali paraleny, zásobili jsme se náplastmi a podobnými vymoženostmi s hojivým efektem a desinfekcí. A v tom jsme tedy ohledy na zero waste nebrali.

Přijde mi to ale zajímavé. Před pandemií jsem dopsala článek o tom, jak mi celé naše zero waste snažení přijde těžkopádné a táhneme ho jen ze zvyku. O měsíc později mi vše zase dává smysl a zapadá do sebe. Možná i proto, že jsme na sebe teď laskaví, nejedem přes sílu a v době krize se prostě snažíme o co nejlepší žití. Strach z budoucnosti nás žene do většího bytí v přítomnosti. Více si vážíme toho, kde žijeme. Máme hektar půdy, kde se můžeme volně pohybovat bez roušky. Bydlíme hned vedle lesa, nebydlíme u silnice ani v okolí žádného pole, tudíž se nemusím bát sbírat na naší zahradě jedlé rostliny. Máme ve vesnici farmu s biozeleninou. Učíme se žít tak, jak jsme chtěli žít a jak nám to dává smysl. I naše zero waste prohřešky teď přijímáme s pokorou.

Přejeme vám pevné zdraví, ať vaše snahy o dobrý život vydrží i v těchto těžkých časech – naše malé obchody nás teď potřebují opravdu hodně, tak je prosím podpořme-, ať prožijeme krásné jaro více spolu a taky si přejeme, ať zaprší. Protože sic korona ovládá titulky novin, tak mne více začíná děsit i fakt, že neprší a v dubnu je letní počasí.

PS: mysleli jsme si, jak zužitkování bambusových kartáčků na označování záhonů bude zero waste pecka – skvělý to příklad znovupoužití – až do chvíle, kdy jsme zjistili, že náš nejmladší Albert je chodí vytahovat a čistí si s nimi zuby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..