Již je to skoro dva roky, co žijeme bez popelnice. Cesta je to zajímavá a dobrodružná, zavála nás tam, kam jsme vůbec netušili, že dojdeme. A tak jsem přichystala takovou malou reflexi, jak to všechno bylo.

Počáteční nadšení

Do projektu Rok bez popelnice jsme skočili přímo po hlavě, tak jak to máme ve zvyku. Jsme tvorové netrpěliví, nedočkaví a všechno bysme potřebovali hned. Ani při učení nových dovedností a získávání nových návyků nemáme sami se sebou moc trpělivosti, obzvláště já. A tak jsme měli pocit, že se z nás přes noc stanou mistři zero waste. Sice jsme si dali rok na naučení se všeho nového, ale chtěli jsme všechno hned.

Inspirováni různými blogy se zero waste tematikou jsme byli celí nedočkaví taky žít bez odpadků. Vždyť ve všech těch videích a příspěvcích to vypadá tak jednoduše. Prostě stačí si do obchodu brát svůj vlastní pytlík, kafe si nechat nalít do vlastního termohrnku, kupovat si tuhé mýdlo místo sprcháče a voala, koš zeje prázdnotou.

Pravda je taková, že některé věci opravdu takto jednoduché jsou. A tyto základní kroky, jednoduše aplikovatelné v každodenním životě skoro každého smrtelníka, opravdu zase tolik práce nedaly. Začali jsme si nosit vlastní pytlíky a nádoby do obchodů. Začali jsme nakupovat především z druhé ruky. Vyhnali jsme z naší domácnosti většinu jednorázových věcí. Ale…

Rychlé zchladnutí

Postupně jsme se o problematiku zajímali víc a víc. Na povrchu jsou pěkná videa s pěti tipy, jak se rychle stát zero waste hrdinou. Když jsme šli do hloubky, četli jsme knihy, koukali na dokumenty, informace se na nás doslova navalily. Škodlivost, neodbouratelnost a toxicita plastů, ne-rozložitelnost, nemožnost dohledat, co tedy je a není recyklovatelné, ekologie, životní prostředí… Tádydádydá! A to je konec, přátelé, říkala jsem si. Zahltilo nás to.

Najednou jsem plast viděla všude. Byla ho plná domácnost. Kamkoli se podíváte, je něco plastového. Vyřadit plast ze svého života? Nemožné. Kabely, monitor, klávesnice, na které toto píšu, šlehací miska, prkýnko na záchodě, těsnění, vypínače, potrubí… Plast je prostě všude.

A mně najednou veškeré snahy přišly marné a nicotné. Přišlo mi, že cokoliv uděláme, nebude mít žádnou cenu, nikde se to neodrazí, nebude to mít žádný dopad. V takových chvílích mi byl velkou oporou můj manžel, který celý projekt pojímá mnohem více za účelem zkvalitnění NAŠEHO života. Nechceme si domácnost zanášet odpadky. Nechceme trávit náš čas dohadováním se, kdo vynese koš. Chceme šetřit naše peníze nakupováním bez obalů a z druhé ruky.

A to mě podrželo ve chvílích, kdy jsem v tom vůbec, ale vůbec neviděla smysl. A takové chvíle byly. Chvíle, kdy jsem proklínala celé lidstvo a probodávala pohledem každého, kdo si nesl rohlíky v igeliťáku.

Zahltili jsme se – tedy spíš – zahltila jsem se. Chtěla jsem všechno hned. Neměla jsem trpělivost. A přehnala jsem to s dávkováním informací. Zpětně jsem si říkala, že by bylo mnohem lepší si vše pěkně rozplánovat. Nechtít všechno hned. Ale zaměřit se postupně na určité sektory ze svého života, které bychom měnili a o které bychom se zajímali. Nejít ze 100 na 0. Jako třeba No impact man v jednom roce postupně procházel se svou rodinou různými změnami vedoucími k životu zanechávajícímu na planetě žádnou ekologickou stopu. Každý měsíc se zaměřili na jeden okruh ze svého života. Prostě pomalu a postupně. Dokument je v angličtině ke shlédnutí zde.

Narodil se cvrček

Ale počáteční chmury se nám postupně dařilo rozmělňovat a opět jsme spíše začali hledat cesty, jak to jde, než abychom jen bědovali nad tím, jak to nejde a jak spějeme k záhubě. A v tom se nám v červenci narodilo miminko – malinký Mikuláš vstoupil do našich životů a hned od začátku nám začal dávat lekce. A tak projekt Bez popelnice na nějakou dobu zastínil projekt Dítě. I tak jsme tou dobou už měli pod kůží mnoho návyků.

Ani to nám v prvních týdnech, které jsme trávili společně doma, nepomohlo podlehnout určitým kompromisům, ze kterých jsme nebyli nadšení, ale rádi jsme je v této situaci přijali. Viděli jsme, že potraviny, kterými nás naše rodiny zásobují, nejsou bez obalu a sami bychom si je tak nekoupili, ale byli jsme vděční za každé jídlo a každou pomoc, kterou nám kdo donesl. Důležité bylo, že jsme si to uvědomovali a i opět zavnímali realitu běžného “ultimate waste” nákupu.

Čtrnáct dní jsme také používali jednorázové pleny, než jsme se naučili dítě zamotat do pleny látkové… To, co jsme se učili bez miminka, jsme museli rozšířit o další přístupy, na některé jsme byli připraveni na jiné méně. Některá řešení byla snadná (třeba náhrada vlhčených ubrousků žínkou), jiná byla ze začátku nad naše síly.

Šestinedělí je nádherné a náročné. A proto jsme dělali především vše pro to, abychom my jako novopečená rodina byli v pohodě a v klidu. První týdny jsme se tedy zaobírali výhradně miminkem, ale jakmile to šlo, snažili jsme se zase nastoupit do rozjetého vlaku a pokračovat v projektu naplno.

Hledání vlastní cesty

Na podzim jsme odstartovali blog a to nás motivovalo k ještě většímu úsilí. A pak přišel prosinec a s ním i beseda s Beou Johnson (která je ke shlédnutí v angličtině zde a pokračování zde). Toto setkání pro nás bylo zlomové. Nikoliv informacemi, přestože beseda byla samozřejmě podnětná a motivující, informace se opakují stále dokola a jelikož jsme četli knihu Domácnost bez odpadu, moc nás toho již nepřekvapilo. Beseda nám však přinesla jedno zásadní prozření. A to, že žijeme vlastní život, v našich specifických podmínkách – s malým miminkem, na vesnici, s kocourem, kozama, ovcema, slepičkama a rozestavěným domem – a že, ačkoliv je zajímavé se inspirovat životem někoho jiného, je to NÁŠ ŽIVOT, KTERÝ ŽIJEME. A my jsme ti, kdo uvádávají standardy toho, co pro nás je a není zero waste. Co je a není v našich silách. A jak máme žít, aby náš dopad na planetu byl co nejnižší, a zároveň, aby tento způsob bytí byl pro nás udržitelný  a komfortní.

Jsou to naše rozhodnutí, kterým každý den čelíme. Každý den se rozhodujeme, co koupíme, nekoupíme, jak co uděláme, aby to bylo v souladu s našimi hodnotami. A občas to není jednoduché – jak jsme si na začátku mysleli – ale stojí to za to. Protože postupně opravdu můžeme říct, že žijeme s dobrým pocitem a podle hodnot, kterým věříme.

Co se daří a co nám to přineslo

Stále ještě máme co pilovat a kam se posouvat. Nejsme na nule, ale postupnými kroky se blížíme.

• Za rok a půl se nám podařilo stáhnout množství našeho vyprodukovaného odpadu cca na 1 krabičku měsíčně (viz foto). Momentálně náš směsný odpad tvoří především rozbité hrníčky a talíře (ty, které jsou už opravdu na padrť), izolepy z poštou zasílaných balíčků, jízdenky a účtenky z termopapíru, použité prezervativy a zátky od piva. (A ano, obsah krabičky vyhodíme do popelnice našich rodičů, protože nám přijde opravdu zbytečné si kvůli takovému množství pořizovat popelnici vlastní.)
• Podařilo se nám hodně snížit i tříděný odpad, dříve jsme ho chodili vynášet tak 1x týdně a teď nám trvá několik měsíců, než naplníme jeden koš.
• Hodně se nám daří vymýtit veškeré odpadky především v kuchyni a koupelně.
• Daří se nám shánět potřebné věci z druhé ruky. Jen minimum věcí pořizujeme nových a to především na základě vlastní volby a rozhodnutí, že tuto věc chceme pořídit raději novou než použitou.
• Zjistili jsme, že se bez spousty věcí v našem životě obejdeme.
• Velmi se zjednodušilo naše nakupování – kupujeme jen to, co doopravdy potřebujeme. Vejdeme do obchodu a kupujeme jen věci, které nejsou zabalené, tím pádem odpadá spousta lákadel, nakupování velkých “výhodných” balení, která potom hnijou někde vzadu v lednici, a kupování různých nepotřebností.
• Ušetřili jsme dost peněz. To prostě vyplývá z celého tohoto životního stylu. Stejně jako kvalita nebalených, čerstvých potravin, které, jak doufáme, jsou také přidanou hodnotou.
• Celkem pěkně jsme si osvojili návyk “být připraven” – tj. Naplánovat si předem nákup, připravit si nádoby, vzít si s sebou lahev s pitím, svačinu, případně termohrnek na kávu s sebou apod.
• Podařilo se nám vystoupit z komfortní zóny a začít žádat v obchodech věci bez obalů, do vlastních nádob apod. A to je sakra velký krok.

Jsou věci, které nejdou

Máme mezery. Menší i větší. Ne vždycky se zadaří.

• I po dvou letech stále občas zapomínáme upozornit obsluhu v kavárnách a restauracích, že bychom chtěli jídlo/pití naservírovat bez veškerých jednorázových věcí typu brčka, ubrousky, cukříky apod. Když restauraci známe a víme, jak jsou pokrmy podávány, dělá nám to mnohem menší problém si vzpomenout, než když jsme v cizím prostředí a prostě nás nenapadne, že nám do džusu mohou strčit brčko. Tam, kde nás znají, nám to ale už automaticky nosí beze všeho nepotřebného – není nad to, být někde štamgastem.
• Občas to prostě nevyjde. Objednáme zeleninovou bedýnku a přes naši prosbu, že chceme zeleninu volně loženou do vratné papírové bedýnky, nám vše zabalí pěkně každý druh zvlášť do igelitového pytlíku. Nebo jdeme neprozřetelně pro kočičí žrádlo s papírový pytlíkem, který se protrhne, a paní prodavačka nám tedy konečně se svrchovaným úsměvem narve vše do pytlíku plastového. Nebo koupíme něco na váhu do vlastního obalu, ale při vážení nebo nabírání stejně použijí igelitový pytlík, který se znečistí a putuje, šupky hupky, do koše. Prostě i mistr tesař… Všichni se učíme.  Je to proces. A něco prostě nevymyslíš.
• Jsou dny, kdy strašně strašně potřebujeme kafe. Na vysedávání v kavárnách není čas. A termoska zůstala trčet doma na polici. Achjo… Ani páratka mezi víčka si vrazit nemůžem – ty jsou totiž také jednorázová. Takové dny jsou fakt na prd. A což pak, když jdeme na vánoční trhy a termoska zůstane doma. Trhy bez svařáčku jsou fakt smutné. Chtěla bych ale podotknout, že za celé dva roky jsme si nekoupili žádný nápoj do kelímku s sebou. Prostě když jsme zapomněli termohrnek, tak jsme kafíčko museli oželet.
• S čím ale opravdu bojujeme, jsou dary a dárky. Dárečky. Pozornosti. Nejsme zatím tak ostřílení, abychom na každý příchozí dárek řekli: “Ne, díky.” jako výše zmiňovaná Bea Johnson. Jsme slušně vychovaní a odmítání daru není naše silná stránka. Máme různé strategie, ale ty ne vždy vyjdou. Ale o tom snad až někdy příště.
• Dílna a zas ta dílna – oblast, ve které se nám zatím nedaří skoro vůbec razit bezodpadovost. Snažíme se, co to dá. Co jde, kupujeme na váhu, nářadí z druhé ruky nebo půjčujeme, spoustu jsme toho podědili (od nářadí po součástky). Ale prostě spousta je toho dostupného jen a pouze v plastu a jinak to prostě zatím neumíme. A radši opravujeme, než vyhazujeme, to je jasné.
• Vytřídění domácnosti, minimalismus, velký úklid – to je něco, na co se fakt chystáme a co nás hodně trápí. Spoustu našich věcí bychom chtěli poslat dál, aby byly využívány a neležely nám smutně na policích a v krabicích. Ale zatím jsme si na to nenašli čas.

Od blogu k obchodu

Občas to jde, občas ne. A tak to je. Snažíme se. Zlepšujeme se. A hlavně v to věříme. A jak jsem říkala, nadšení pro myšlenku zero waste nás zaválo, kam jsme vůbec nečekali.

Jen co uplynul rok projektu Bez popelnice, pustili jsme se do budování vlastního bezobalového obchodu v Písku. Chceme ideu života bez odpadků šířit dál, zpřístupnit dalším lidem možnost nakoupit do vlastních obalů potraviny, drogerii i kosmetiku. Chystáme ve spolupráci s místní knihovnou besedy o zero waste životním stylu. Připravujeme exkurze a besedy pro školy.  A hlavně i v rámci obchodu se snažíme stále razit zero waste přístup. Takže i velká většina vybavení obchodu je z druhé ruky. Dbáme na to, abychom si obaly s dodavateli mohli vracet nebo je dále využíváme, necháváme z nich udělat papírové tašky apod. Účtenky tiskneme, ale na opravdový recyklovatelný papír, ne na termopapír… Takže i v obchodě máme směsného odpadu naprosté minimum.

Prostě jedeme dál a máme pěkně našlápnuto.