Psal se únor, leželi jsme večer v posteli a můj muž z ničeho nic říká: “Zítra koupím nástěnku.” COŽE?! Jako novou nástěnku? V hlavě mi vyskočila představa korkové nástěnky pěkně zabalené v plastovém obalu. Na co sakra potřebujeme nástěnku?! Den před tím jsem si zrovna četla předsevzetí Roba Greenfielda na rok 2017: nekoupit si nic nového. “Nevím, jestli s tím souhlasím.” vypadlo ze mne. A tak začala naše debata o koupi nástěnky.

Naše rozhovory nad tématem “nástěnka” trvaly několik dní. Probrali jsme to z několika stran. Začali jsme tím, zda nástěnku opravdu potřebujeme. Lukáš měl nutkavou potřebu sestavit si schéma prací potřebných udělat na domečku a na pozemku. A jelikož hektarový pozemek a dvěstě let strarý dům skýtají opravdu spoustu možností k vyřádění se, shodli jsme se na tom, že nástěnka asi opravdu bude potřeba.

Zkoušeli jsme vymyslet i nějakou online verzi, kam to všechno nastřílet. A přestože běžně používáme například Trello, tentokrát jsme cítili potřebu mít všechno fyzicky před sebou. Občas prostě papír vítězí nad virtuálním světem.

Dobře tedy, potřebujeme nástěnku, ale jak na to? Já byla zásadně proti kupovat novou nástěnku. Šance, že seženeme přesně takovou, jakou potřebujeme, na bazaru, byla zhruba nulová (naše představa byla nástěnka cca 1,5 x 1,5 m – práce je tu evidentně opravdu hodně). Sehnat ji od známých? Věděla jsem, že se u mne v bývalé práci nedávno vyhazovala velká nástěnka, ale kde té byl konec?

Proto jsme se rozhodli nástěnku vyrobit. Zhotovit ji z pouze recyklovatelných materiálů, nebo upcycle (dát nový smysl) věcem, které již žádný užitek nemají. To byl vcelku oříšek. Opět by bylo jednoduché nakoupit spoustu nového materiálu a nástěnku zbastlit. Ale chtěli jsme jít fakt na dřeň.

A podařilo se! Máme nástěnku! Když jsme si s přemýšlením dali trochu práce, nešli jsme rovnou do obchodu a nekoupili impulzivně první věc, na kterou jsme narazili, přišli jsme na to, že řešení máme přímo pod nosem. Vše, co jsme potřebovali, jsme měli doma. Konstrukci nástěnky jsme zhotovili ze čtyř klacků, které nám zbyly po vyřezávání křáků pod elektrickým vedením. Svázali jsme je k sobě provázkem, který jsme měli doma. Na konstrukci jsme napínáčky upevnili starou záclonu, která už dlouho odpočívala v polici. A cokoliv na nástěnku dáme, připevňujeme kancelářskými sponkami, kterých máme plnou krabičku.

Mým cílem není tady dávat návod na zhotovení nástěnky. Ale chci poukázat na to, že je strašně jednoduché prostě vyrazit do obchodu a nakoupit, co zrovna nutně potřebujeme. Bez přemýšlení. Zbytečně tak ale kupujeme novou věc, na kterou byl vynaložen materiál, energie a práce. Když řešení můžeme mít přímo pod nosem. Doma. Nebo u souseda. U kamarádky ve sklepě. U rodičů na půdě…

Zero waste styl života pro mne není jen o tom, jak nakupovat jinak (bez obalu, z druhé ruky, ekologicky šetrně), ale na prvním místě je pro mne o hledání řešení, jak nenakupovat. Snažím se zamyslet nad tím, zda danou věc opravdu potřebuji – zda ji vůbec musím mít, potom přemýšlím, zda ji mohu obstarat z věcí, které již mám – vyrobit, využít něco novým způsobem – nebo zda by ji mohl mít někdo z mých známých, zda by nestačilo si ji jen vypůjčit, když ji potřebuji koupit, hledám na bazarech – nejdříve těch, co máme v okolí, potom na internetu – a na darovacích webech. A až když vše selže, kupujeme nové a i tak se snažíme nejdříve hledat ekologičtější varianty, z recyklovatelných, rozložitelných nebo recyklovaných materiálů.

Taková je aspoň naše teorie. Někdy se daří a někdy ne. Ale důležité pro mne je, že se snažíme. Protože přesto, že jsme si mysleli, jak strašně moc nástěnku potřebujeme, již půl roku visí na stěně a jediné, co ji obtěžkává, je rodinný kalendář a dvě pozvánky na svatbu. A kdybychom ji tenkrát koupili, byla bych teď fakt naštvaná. Takhle vím, že když se její účel nenaplní, tak jí prostě zase rozebereme a hotovo.

Pro anglicky rozumějíci by mohl být zajímavý článek Roba Greenfielda, jak zvládnul leden bez nakupování čehokoli nového: http://robgreenfield.tv/nothingnewjanuary/