Čtyři roky bez odpadu

aneb Jak jsme si pořídili popelnici

Říkám si, že tu dlouhou dobu mlčení bychom měli prolomit nějakou pěknou reflexí našeho bezodpadového života a možná zodpovědět i palčivou otázku, proč už nejsem na blogu ani na facebooku tak aktivní.

Poklady ve dřevníku mě nepřestávají udivovat.

Dobře, abych řekla pravdu, NEPOLEVILI JSME. Ale zároveň by se tento článek mohl jmenovat i Náš rok s popelnicí. Plechovou nádheru jsme (z druhé ruky, samozřejmě) pořídili zhruba před rokem. Po třech letech bezodpadového snažení. A nebylo to proto, že bychom se na všechno vykašlali, mávli rukou a hodili to do kopru. Jedná se spíš o záležitost praktickou. Poplatek za odpady ve vesnici platíme tak jako tak, ať odpad produkujeme nebo ne. A na dvoře se nám po třech letech bydlení u lesa stále válí … odpadky! Většinou se ale nejedná ani tak o naše pozůstalosti, jako o dědictví, které jsme koupili spolu s tímto domem a jelikož většina těchto pokladů se nachází v kůlnách, dřevníku, stodole apod., tak je silně znečištěna a k recyklaci nepoužitelná (více o tom zde). Naše snaha vše vytřídit a odvézt do sběrného dvora byly oceněny tamním vyhozením do kontejneru se směsným odpadem. A tak jsme si řekli, že pomalu budeme staré škrpály, které nacházíme mezi dřevem, rozbitá umyvadla, která se válejí v kůlně, a podobné skvosty, házet do popelnice a tu jednou za čas necháme vyvézt. Zároveň tam vysypáváme i to málo ze směsného odpadu, který vyprodukuje naše domácnost – zhruba jedna plechová krabička 1x měsíčně. (Krabička místo odpadkáče k vidění v naší předchozí reflexi.)

Vyvážení popelnice, to je ale něco pro nás. Všehovšudy jsme to za celý rok uspořádali asi 3x, přičemž jsme to vždy museli dělat na několikrát, protože ji buď zapomeneme vyvézt k cestě nebo na ni nedáme známku, která je pro popeláře znamením, že ji mají vysypat.

Popelnicové myšlení

Odkazy minulosti – dvorek plný bordelu.

Musím ale přiznat, že mít popelnici mění způsob, jakým o odpadcích přemýšlíme. Je to úlevné – moct jít a svůj odpad vyhodit do plechovky před domem, o kterou se někdo postará. Mávnutí kouzelným proutkem a můj bordel je pryč. Je to mnohem jednodušší a mnohem svádivější k vyhazování, když popelnici máme. Předtím jsme si opravdu museli lámat hlavu s každým kouskem odpadu – a i když nakonec stejně skončil v popelnici (třeba našich rodičů), museli jsme si klidně i pár týdnů počkat na jeho odvoz. Rozbitá miska nám klidně zela na lince desítky dní jako memento naší nešikovnosti a našeho plýtvání zdroji. Trochu přeháním, tolik jsme to neřešili, ale však, prostě s popelnicí se o to nemusíme starat tak moc.

Návyky vryté pod kůži

Díky tomu, že žijeme zero waste životním stylem již několik let, nás ale ani pořízení popelnice nezvyklalo k nějakému rozhazování a vyhazování si z kopýtka. Nakupovací návyky už máme docela dobře zajeté a celkově jsme bezodpadový způsob chování zahrnuli do svého života. Stalo se to pro nás samozřejmostí a už to moc neřešíme. Je to pro nás vlastně normální – nakupovat do vlastních nádob, pytlíků, nosit si vlastní termohrnky, mít s sebou svačinu, nekupovat zabalené potraviny apod. Začínám mít problém připravovat přednášky, protože mám pocit, že nemám o čem mluvit. Vždy až setkání s jinou domácností nebo s člověkem, který žije běžným způsobem, nás cvrnkne do nosu.

Kamarádka se mnou nahrávala rozhovor, takovou túr po naší domácnosti pro rozhlas. Ocitli jsme se v naší koupelně a ona po mně chtěla, abych jí popsala, co tam máme jinak. Hleděla jsem na ni a nevěděla. Normální koupelna, ne? Vůbec už mi nedocházelo, že běžná koupelna je plná plastových lahviček, matlátek, patlátek, jednorázových holítek, vložek, tamponků, uchošťourů apod.

Na druhou stranu cítím, že se zaběhnutými zvyky jsme se trochu zasekli na místě. Nemáme moc tendenci se zdokonalovat, dotahovat věci, řešit je do detailů. Zajeli jsme si systém, ve kterém fungujeme. Ale máme rezervy, které by stálo za to pošimrat a pošťouchnout – přestat kupovat víno ve skle, džusy ve skle a najít nějakou vhodnější variantu, například.

Ochladli jsme. Ani ne tak v našem snažení, ale v té vášni a zápalu, který jsme měli zpočátku. Náš zájem se také začal přesouvat trochu jinam. Povahou jsme s mužem vykopávači projektů, prostě to tak máme, že potřebujeme jít dál. Já jsem se začala aktivně zajímat o laktační poradenství, udělala jsem zkoušky u slovenské organizace MAMILA a chci se tomuto oboru věnovat profesně. Ale zároveň to není žádné uhnutí z cesty. Vždyť i kojení je jedno velké bezobalové odvětví.

Také už nejsme tak stoprocentně důslední – občas se nezadaří a necháme si sýr zabalit do papíru, protože s sebou nemáme žádný obal apod. Důležité ale pro mne je, že už to tak nehrotíme, nebo spíš se z toho nehroutíme a nepeskuju se za to. Prostě se stane. A vím, že u nás je to opravdu vyjímečné.

Na druhou stranu vím, že mnohem více a důsledněji než na začátku, řešíme nakupovaní věcí z druhé ruky, vyměňování věcí, půjčování věcí. Zpočátku naší cesty jsme se soustředili hlavně na všechno to nakupování do vlastních krabiček a pytlíků a jak si to zorganizovat. Na výměnu jednorázových denních potřeb za věci znovupoužitelné. Teď se můžeme mnohem více zaměřit na to, jaké věci a odkud k nám plynou.

Blogovací blok

V předchozích řádcích mluvím o současném stavu – ustálení, návyky, zajetí rytmu a přesměrování zájmu. Kdybyste se mě ale zeptali, jaká je naše zero waste cesta před rokem, nepoužila bych asi slov s tak klidnou konotací. Proto i na webu chybí reflexe po třetím roce. Bylo to období bouřlivé. Po porodu druhého syna jsme měli spoustu práce s reorganizací naší rodiny, zvládáním dvou malých dětí a … zvládáním naší zero waste domácnosti. Byly dny a týdny, kdy jsem měla pocit, že krom starání se o děti nedělám nic jiného, než že peru plíny a myju sklenice. Fyzická organizace naší domácnosti není jednoduchá, jelikož stále ještě nemáme hotovou kuchyňskou linku a spolu s tím ani pořádné úložné kuchyňské prostory. A tak jsou dny, kdy se nám umyté sklenice hromadí na lince a na oknech a všude, kam se podíváte.

Neříkejte mi, že jsme jediná zero waste domácnost se zavařovačkami úplně všude.

Musím připustit, že jsem v průběhu minulého roku měla docela slušnou krizi. Byla jsem naštvaná a měla jsem i chvíle, kdy jsem si říkala, že se na to všechno taky můžu vykašlat, žít jako normální lidi, dát si na benzínce nanuka, jet nakoupit do supermarketu a dítěti dát na zadek jednorázovku. Ale zatla jsem zuby a vydržela jsem. Silou vůle. Silou přesvědčení. A silou, kvůli které jsem i zakládala blog – doufala jsem, že mě to na mé cestě udrží.

Teď už je lépe. Členové rodiny si našli svoje místo. Vytvořili jsme si rytmus fungování. Péče o děti již není tak náročná – občas mám i obě ruce volné. A tak jde vše lépe zvládat. Ale před rokem prostě nebyla ani chuť ani energie v blogování pokračovat. A jak to bude s blogem teď, když mám chuť se s plnou vervou vrhnout do laktačního poradenství – nevím. Celý projekt Bez popelnice vznikal, protože jsme začali něco nového, neprozkoumaného. Byli jsme toho plni a naši vášeň jsme chtěli sdílet s ostatními. Byli jsme přesvědčeni, že děláme nejvíc, co v dané chvíli můžeme. Také jsem byla ráda za nějakou realizaci při mateřské, kdy po celém dni ťuťání a ňuňání jsem byla nucena zase používat normální slova. Ale teď je to s našima klukama už fakt sranda, mateřství mě baví víc, máme spousty práce na našich jiných projektech a zároveň i více seberealizace než bylo před čtyřmi roky. A také přemýšlím nad tím, že být offline je vlastně mnohem víc fajn, než být online. Je možné, že mě tento článek nakopne k větší aktivitě. Ale možná to bude poslední rozloučení. Nechme se překvapit.

Všem bezodpadovým snahám zdar!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..