Náš druhý rok bez popelnice

Již je to skoro dva roky, co žijeme bez popelnice. Cesta je to zajímavá a dobrodružná, zavála nás tam, kam jsme vůbec netušili, že dojdeme. A tak jsem přichystala takovou malou reflexi, jak to všechno bylo.

Počáteční nadšení

Do projektu Rok bez popelnice jsme skočili přímo po hlavě, tak jak to máme ve zvyku. Jsme tvorové netrpěliví, nedočkaví a všechno bysme potřebovali hned. Ani při učení nových dovedností a získávání nových návyků nemáme sami se sebou moc trpělivosti, obzvláště já. A tak jsme měli pocit, že se z nás přes noc stanou mistři zero waste. Sice jsme si dali rok na naučení se všeho nového, ale chtěli jsme všechno hned. Číst dál

Jak jsme si nekoupili nástěnku

Psal se únor, leželi jsme večer v posteli a můj muž z ničeho nic říká: „Zítra koupím nástěnku.“ COŽE?! Jako novou nástěnku? V hlavě mi vyskočila představa korkové nástěnky pěkně zabalené v plastovém obalu. Na co sakra potřebujeme nástěnku?! Den před tím jsem si zrovna četla předsevzetí Roba Greenfielda na rok 2017: nekoupit si nic nového. „Nevím, jestli s tím souhlasím.“ vypadlo ze mne. A tak začala naše debata o koupi nástěnky.

Číst dál

Jednorázový pobyt v nemocnici

Ač jsme to úplně neplánovali, porod našeho prvorozeného skončil v nemocnici. Náš chlapíček potřeboval svůj příchod na svět poněkud rozdýchat a potřeboval k tomu lékařskou pomoc a tak jsme si v nemocnici pobyli dlouhých 9 dní.

Na dětské JIPce potkáte desinfekční mýdlo doslova na každém kroku. Při vstupu na oddělení, při vstupu do každé místnosti, u východu… Prostě všude. Všechno musí být desinfikováno. Samotnou mě však překvapilo množství jednorázových věcí, které je možné během jednoho dne použít. Jelikož doma už jednorázové ubrousky, kapesníky a vůbec většinu věcí na jedno použití vlastně nevyužíváme, byl pro mne střet s nemocničním prostředím trochu šok. Číst dál

Co po nás zbyde?

Na podzim minulého roku jsme koupili dům. Dům, který již má svou historii, byl postavený na počátku 19. století a tak se několik majitelů a rodin v jeho zdech již vystřídalo. Když jsme ho kupovali, byl dům již dva roky neobývaný. Předtím tu bydlel starý pán a jeho rodina si dala určitě dost práce s vyklizením obytných prostor a myslím, že i ostatních budov. Zanechala tu jen několik kusů celkem funkčního nábytku. To ale nic nemění na tom, že i přesto tu zbylo spousta, opravdu SPOUSTA bordelu a nepořádku, nefunkčních starých věcí, rozpadajících se věcí apod. Většina z toho byla usídlena na půdě. Ta se během rekonstrukce rychle vyklidila do místního přístěnku a přes zimu tam zůstala schovaná. Ale přišlo jaro a my jsme se rozhodli pustit do debordelizace. Pozvali jsme si k tomu kamarády z Chudáka Sviště (jeden ze základních článků Hnutí Brontosaurus). Pěkně jsme si u vyklízení mákli.

Číst dál

Zamyšlení nad naším košem

Mám dojem, že až teď jsem se začala opravdu zamýšlet nad tím, kam odpadky z naší domácnosti putují. Předtím vše bylo celkem jednoduché. Cokoliv se nám už nehodilo, vyhodilo se. Ať už do koše nebo do tříděného odpadu. Největší problém pro nás představovalo vzít koš a vynést ho do popelnice. A díky tomuto činu pak odpad magicky zmizel z naší domácnosti a tím pro mne i zmizelo povědomí o něm. Mohla jsem na něj s radostí zapomenout. Odpadková víla se pak už postarala o to, aby odpadky zmizely z popelnice i z našich životů. Tadá! Hotovo, problém vyřešen.

Přemýšlení nad tím, že produkovaný odpad se musí někde kumulovat, že se s ním dále něco děje, šlo mimo mé vědomí. Každopádně jsem o tom nechtěla přemýšlet. Nepohazuji odpadky po přírodě, neodpadávají mi od ruky na ulici, třídím odpad a dokonce kompostuji. Tím dělám pro planetu vše, co je v mých silách, říkala jsem si.

Za poslední měsíc jsem svůj postoj k odpadu poněkud přehodnotila. Rozhodla jsem se více sledovat, co kupujeme a co vyhazujeme. Číst dál