Rubrika: Úvahy

Roušky u nás šije Lukáš. Používáme - jak jinak - pratelné.

Žijeme pod stromy za časů korony

Korona stále dokola, odevšud a všude. A tak jsem si řekla, že napíšu report, jak to vypadá u nás u lesa za těchto nelehkých časů.

Pandemie a s ní spojený nouzový stav nám dovolil (jelikož já jsem na mateřské a můj muž Lukáš je vychovatelem v soukromé škole) zůstat doma, spolu, jako rodina. A tak si užíváme společného rodinného života, kdy děti nemusí ještě řešit žádné úkoly a my po nocích pracujeme a řídíme na dálku bezobalový obchod. A přes den se věnujeme dětem, zahradě a nedokončeným projektům.

Číst dál →

Čtyři roky bez odpadu

aneb Jak jsme si pořídili popelnici

Říkám si, že tu dlouhou dobu mlčení bychom měli prolomit nějakou pěknou reflexí našeho bezodpadového života a možná zodpovědět i palčivou otázku, proč už nejsem na blogu ani na facebooku tak aktivní.

Číst dál →

Jak jsme otevřeli BEZ.obalový obchod

2 komentářů

Jsou to už neuvěřitelné dva roky, kdy jsme poprvé otevřeli dveře našeho obchodu. Tenkrát tedy pouze symbolicky, jelikož jsme všem slíbili slavnostní otevření 22. 5. a papíry se zasekly na úřadě a my nemohli naskladnit žádné zboží. Tak jsme alespoň napekli buchtu, navařili čaj, vítali každého kolemjdoucího a odpovídali na všechny milé dotazy. Nasypávat se začalo až o týden později. A od té doby sypem a sypem.

Číst dál →

Oku lahodící zero waste

4 komentářů

Poslední dobou mi přijde, že se do zero waste pouští čím dál více (především mladých) lidí. Facebookové profily, instagram a blogy se hemží dokonalými fotkami dokonalých zero waste výbaviček. Když zadám na pinterestu heslo “zero waste” vyskočí na mne krásné fotky s bílým nebo přírodním pozadím v minimalistickém stylu, obsahující krásné předměty – nerezové nádobí, skleněné nádoby, látkové utěrky, čerstvou zeleninu nebo luštěniny, dřevěné kartáče apod. Vše krásné, čisté, uspořádané. Zero waste na první pohled vypadá velmi lákavě, se svým minimalistickým okázalým a přitom přírodním designem. A snad i proto se stává tento styl tak populární a lákavý – nejen pro nás, ale i pro byznys.

Jsem prostě špatná podnikatelka, jde mi o dobrou věc víc než o to, prodat toho co nejvíc. Takže tímto článkem si tak trochu podtrhávám svojí vlastní židli. Ale mně to prostě nedá. Já jsem se totiž taky dala nachytat. Číst dál →

Let it SLOU

O Kamile Boudové jsem se dozvěděla celkem nedávno z jejího rozhovoru s kuchařkou ze Svatojánu, hned jsem zhltla i její knihu Falešná Pařížanka a začetla se do SLOU magazínů, jejichž první tři čísla jsou online zdarma. A o čem to všechno je? O módě především. Pomalé, udržitelné, lokální, recyklované a ne/recyklovatelné, Fashion revolution, odkud putuje naše oblečení, jaké je kvality, z jakých materiálů, kdo a za jakých podmínek ho vyrábí.

Kamila Boudová již několikátým rokem organizuje v Čechách festival udržitelné módy a pomalého životního stylu SLOU days. A když jsem zjistila, že v době konání budeme v Praze, nedalo by mi to se tam nejít aspoň podívat.
Číst dál →

Náš druhý rok bez popelnice

Již je to skoro dva roky, co žijeme bez popelnice. Cesta je to zajímavá a dobrodružná, zavála nás tam, kam jsme vůbec netušili, že dojdeme. A tak jsem přichystala takovou malou reflexi, jak to všechno bylo.

Počáteční nadšení

Do projektu Rok bez popelnice jsme skočili přímo po hlavě, tak jak to máme ve zvyku. Jsme tvorové netrpěliví, nedočkaví a všechno bysme potřebovali hned. Ani při učení nových dovedností a získávání nových návyků nemáme sami se sebou moc trpělivosti, obzvláště já. A tak jsme měli pocit, že se z nás přes noc stanou mistři zero waste. Sice jsme si dali rok na naučení se všeho nového, ale chtěli jsme všechno hned. Číst dál →

Jak jsme si nekoupili nástěnku

5 komentářů

Psal se únor, leželi jsme večer v posteli a můj muž z ničeho nic říká: “Zítra koupím nástěnku.” COŽE?! Jako novou nástěnku? V hlavě mi vyskočila představa korkové nástěnky pěkně zabalené v plastovém obalu. Na co sakra potřebujeme nástěnku?! Den před tím jsem si zrovna četla předsevzetí Roba Greenfielda na rok 2017: nekoupit si nic nového. “Nevím, jestli s tím souhlasím.” vypadlo ze mne. A tak začala naše debata o koupi nástěnky.

Číst dál →

Jednorázový pobyt v nemocnici

Ač jsme to úplně neplánovali, porod našeho prvorozeného skončil v nemocnici. Náš chlapíček potřeboval svůj příchod na svět poněkud rozdýchat a potřeboval k tomu lékařskou pomoc a tak jsme si v nemocnici pobyli dlouhých 9 dní.

Na dětské JIPce potkáte desinfekční mýdlo doslova na každém kroku. Při vstupu na oddělení, při vstupu do každé místnosti, u východu… Prostě všude. Všechno musí být desinfikováno. Samotnou mě však překvapilo množství jednorázových věcí, které je možné během jednoho dne použít. Jelikož doma už jednorázové ubrousky, kapesníky a vůbec většinu věcí na jedno použití vlastně nevyužíváme, byl pro mne střet s nemocničním prostředím trochu šok. Číst dál →

Co po nás zbyde?

1 komentář

Na podzim minulého roku jsme koupili dům. Dům, který již má svou historii, byl postavený na počátku 19. století a tak se několik majitelů a rodin v jeho zdech již vystřídalo. Když jsme ho kupovali, byl dům již dva roky neobývaný. Předtím tu bydlel starý pán a jeho rodina si dala určitě dost práce s vyklizením obytných prostor a myslím, že i ostatních budov. Zanechala tu jen několik kusů celkem funkčního nábytku. To ale nic nemění na tom, že i přesto tu zbylo spousta, opravdu SPOUSTA bordelu a nepořádku, nefunkčních starých věcí, rozpadajících se věcí apod. Většina z toho byla usídlena na půdě. Ta se během rekonstrukce rychle vyklidila do místního přístěnku a přes zimu tam zůstala schovaná. Ale přišlo jaro a my jsme se rozhodli pustit do debordelizace. Pozvali jsme si k tomu kamarády z Chudáka Sviště (jeden ze základních článků Hnutí Brontosaurus). Pěkně jsme si u vyklízení mákli.

Číst dál →

Zamyšlení nad naším košem

4 komentářů

Mám dojem, že až teď jsem se začala opravdu zamýšlet nad tím, kam odpadky z naší domácnosti putují. Předtím vše bylo celkem jednoduché. Cokoliv se nám už nehodilo, vyhodilo se. Ať už do koše nebo do tříděného odpadu. Největší problém pro nás představovalo vzít koš a vynést ho do popelnice. A díky tomuto činu pak odpad magicky zmizel z naší domácnosti a tím pro mne i zmizelo povědomí o něm. Mohla jsem na něj s radostí zapomenout. Odpadková víla se pak už postarala o to, aby odpadky zmizely z popelnice i z našich životů. Tadá! Hotovo, problém vyřešen.

Přemýšlení nad tím, že produkovaný odpad se musí někde kumulovat, že se s ním dále něco děje, šlo mimo mé vědomí. Každopádně jsem o tom nechtěla přemýšlet. Nepohazuji odpadky po přírodě, neodpadávají mi od ruky na ulici, třídím odpad a dokonce kompostuji. Tím dělám pro planetu vše, co je v mých silách, říkala jsem si.

Za poslední měsíc jsem svůj postoj k odpadu poněkud přehodnotila. Rozhodla jsem se více sledovat, co kupujeme a co vyhazujeme. Číst dál →