Náš druhý rok bez popelnice

Již je to skoro dva roky, co žijeme bez popelnice. Cesta je to zajímavá a dobrodružná, zavála nás tam, kam jsme vůbec netušili, že dojdeme. A tak jsem přichystala takovou malou reflexi, jak to všechno bylo.

Počáteční nadšení

Do projektu Rok bez popelnice jsme skočili přímo po hlavě, tak jak to máme ve zvyku. Jsme tvorové netrpěliví, nedočkaví a všechno bysme potřebovali hned. Ani při učení nových dovedností a získávání nových návyků nemáme sami se sebou moc trpělivosti, obzvláště já. A tak jsme měli pocit, že se z nás přes noc stanou mistři zero waste. Sice jsme si dali rok na naučení se všeho nového, ale chtěli jsme všechno hned.

Inspirováni různými blogy se zero waste tematikou jsme byli celí nedočkaví taky žít bez odpadků. Vždyť ve všech těch videích a příspěvcích to vypadá tak jednoduše. Prostě stačí si do obchodu brát svůj vlastní pytlík, kafe si nechat nalít do vlastního termohrnku, kupovat si tuhé mýdlo místo sprcháče a voala, koš zeje prázdnotou.

Pravda je taková, že některé věci opravdu takto jednoduché jsou. A tyto základní kroky, jednoduše aplikovatelné v každodenním životě skoro každého smrtelníka, opravdu zase tolik práce nedaly. Začali jsme si nosit vlastní pytlíky a nádoby do obchodů. Začali jsme nakupovat především z druhé ruky. Vyhnali jsme z naší domácnosti většinu jednorázových věcí. Ale…

Rychlé zchladnutí

Postupně jsme se o problematiku zajímali víc a víc. Na povrchu jsou pěkná videa s pěti tipy, jak se rychle stát zero waste hrdinou. Když jsme šli do hloubky, četli jsme knihy, koukali na dokumenty, informace se na nás doslova navalily. Škodlivost, neodbouratelnost a toxicita plastů, ne-rozložitelnost, nemožnost dohledat, co tedy je a není recyklovatelné, ekologie, životní prostředí… Tádydádydá! A to je konec, přátelé, říkala jsem si. Zahltilo nás to.

Najednou jsem plast viděla všude. Byla ho plná domácnost. Kamkoli se podíváte, je něco plastového. Vyřadit plast ze svého života? Nemožné. Kabely, monitor, klávesnice, na které toto píšu, šlehací miska, prkýnko na záchodě, těsnění, vypínače, potrubí… Plast je prostě všude.

A mně najednou veškeré snahy přišly marné a nicotné. Přišlo mi, že cokoliv uděláme, nebude mít žádnou cenu, nikde se to neodrazí, nebude to mít žádný dopad. V takových chvílích mi byl velkou oporou můj manžel, který celý projekt pojímá mnohem více za účelem zkvalitnění NAŠEHO života. Nechceme si domácnost zanášet odpadky. Nechceme trávit náš čas dohadováním se, kdo vynese koš. Chceme šetřit naše peníze nakupováním bez obalů a z druhé ruky.

A to mě podrželo ve chvílích, kdy jsem v tom vůbec, ale vůbec neviděla smysl. A takové chvíle byly. Chvíle, kdy jsem proklínala celé lidstvo a probodávala pohledem každého, kdo si nesl rohlíky v igeliťáku.

Zahltili jsme se – tedy spíš – zahltila jsem se. Chtěla jsem všechno hned. Neměla jsem trpělivost. A přehnala jsem to s dávkováním informací. Zpětně jsem si říkala, že by bylo mnohem lepší si vše pěkně rozplánovat. Nechtít všechno hned. Ale zaměřit se postupně na určité sektory ze svého života, které bychom měnili a o které bychom se zajímali. Nejít ze 100 na 0. Jako třeba No impact man v jednom roce postupně procházel se svou rodinou různými změnami vedoucími k životu zanechávajícímu na planetě žádnou ekologickou stopu. Každý měsíc se zaměřili na jeden okruh ze svého života. Prostě pomalu a postupně. Dokument je v angličtině ke shlédnutí zde.

Narodil se cvrček

Ale počáteční chmury se nám postupně dařilo rozmělňovat a opět jsme spíše začali hledat cesty, jak to jde, než abychom jen bědovali nad tím, jak to nejde a jak spějeme k záhubě. A v tom se nám v červenci narodilo miminko – malinký Mikuláš vstoupil do našich životů a hned od začátku nám začal dávat lekce. A tak projekt Bez popelnice na nějakou dobu zastínil projekt Dítě. I tak jsme tou dobou už měli pod kůží mnoho návyků.

Ani to nám v prvních týdnech, které jsme trávili společně doma, nepomohlo podlehnout určitým kompromisům, ze kterých jsme nebyli nadšení, ale rádi jsme je v této situaci přijali. Viděli jsme, že potraviny, kterými nás naše rodiny zásobují, nejsou bez obalu a sami bychom si je tak nekoupili, ale byli jsme vděční za každé jídlo a každou pomoc, kterou nám kdo donesl. Důležité bylo, že jsme si to uvědomovali a i opět zavnímali realitu běžného „ultimate waste“ nákupu.

Čtrnáct dní jsme také používali jednorázové pleny, než jsme se naučili dítě zamotat do pleny látkové… To, co jsme se učili bez miminka, jsme museli rozšířit o další přístupy, na některé jsme byli připraveni na jiné méně. Některá řešení byla snadná (třeba náhrada vlhčených ubrousků žínkou), jiná byla ze začátku nad naše síly.

Šestinedělí je nádherné a náročné. A proto jsme dělali především vše pro to, abychom my jako novopečená rodina byli v pohodě a v klidu. První týdny jsme se tedy zaobírali výhradně miminkem, ale jakmile to šlo, snažili jsme se zase nastoupit do rozjetého vlaku a pokračovat v projektu naplno.

Hledání vlastní cesty

Na podzim jsme odstartovali blog a to nás motivovalo k ještě většímu úsilí. A pak přišel prosinec a s ním i beseda s Beou Johnson (která je ke shlédnutí v angličtině zde a pokračování zde). Toto setkání pro nás bylo zlomové. Nikoliv informacemi, přestože beseda byla samozřejmě podnětná a motivující, informace se opakují stále dokola a jelikož jsme četli knihu Domácnost bez odpadu, moc nás toho již nepřekvapilo. Beseda nám však přinesla jedno zásadní prozření. A to, že žijeme vlastní život, v našich specifických podmínkách – s malým miminkem, na vesnici, s kocourem, kozama, ovcema, slepičkama a rozestavěným domem – a že, ačkoliv je zajímavé se inspirovat životem někoho jiného, je to NÁŠ ŽIVOT, KTERÝ ŽIJEME. A my jsme ti, kdo uvádávají standardy toho, co pro nás je a není zero waste. Co je a není v našich silách. A jak máme žít, aby náš dopad na planetu byl co nejnižší, a zároveň, aby tento způsob bytí byl pro nás udržitelný  a komfortní.

Jsou to naše rozhodnutí, kterým každý den čelíme. Každý den se rozhodujeme, co koupíme, nekoupíme, jak co uděláme, aby to bylo v souladu s našimi hodnotami. A občas to není jednoduché – jak jsme si na začátku mysleli – ale stojí to za to. Protože postupně opravdu můžeme říct, že žijeme s dobrým pocitem a podle hodnot, kterým věříme.

Co se daří a co nám to přineslo

Stále ještě máme co pilovat a kam se posouvat. Nejsme na nule, ale postupnými kroky se blížíme.

Náš směsný odpad za 3 týdny – po Silvestru zátky od piva a zbytky z oloupaného salámu a sýra, které nejdou do kompostu.

  • Za rok a půl se nám podařilo stáhnout množství našeho vyprodukovaného odpadu cca na 1 krabičku měsíčně (viz foto). Momentálně náš směsný odpad tvoří především rozbité hrníčky a talíře (ty, které jsou už opravdu na padrť), izolepy z poštou zasílaných balíčků, jízdenky a účtenky z termopapíru, použité prezervativy a zátky od piva. (A ano, obsah krabičky vyhodíme do popelnice našich rodičů, protože nám přijde opravdu zbytečné si kvůli takovému množství pořizovat popelnici vlastní.)
  • Podařilo se nám hodně snížit i tříděný odpad, dříve jsme ho chodili vynášet tak 1x týdně a teď nám trvá několik měsíců, než naplníme jeden koš.
  • Hodně se nám daří vymýtit veškeré odpadky především v kuchyni a koupelně.
  • Daří se nám shánět potřebné věci z druhé ruky. Jen minimum věcí pořizujeme nových a to především na základě vlastní volby a rozhodnutí, že tuto věc chceme pořídit raději novou než použitou.
  • Zjistili jsme, že se bez spousty věcí v našem životě obejdeme.
  • Velmi se zjednodušilo naše nakupování – kupujeme jen to, co doopravdy potřebujeme. Vejdeme do obchodu a kupujeme jen věci, které nejsou zabalené, tím pádem odpadá spousta lákadel, nakupování velkých „výhodných“ balení, která potom hnijou někde vzadu v lednici, a kupování různých nepotřebností.
  • Ušetřili jsme dost peněz. To prostě vyplývá z celého tohoto životního stylu. Stejně jako kvalita nebalených, čerstvých potravin, které, jak doufáme, jsou také přidanou hodnotou.
  • Celkem pěkně jsme si osvojili návyk „být připraven“ – tj. Naplánovat si předem nákup, připravit si nádoby, vzít si s sebou lahev s pitím, svačinu, případně termohrnek na kávu s sebou apod.
  • Podařilo se nám vystoupit z komfortní zóny a začít žádat v obchodech věci bez obalů, do vlastních nádob apod. A to je sakra velký krok.

Jsou věci, které nejdou

Máme mezery. Menší i větší. Ne vždycky se zadaří.

Mikuláš úspěšně rozbíjí talíře, hrnky i sklenice. Něco lepíme, co jde, tak třídíme. Ale jsou kousky, které prostě už nedá nikdo dohromady.

  • I po dvou letech stále občas zapomínáme upozornit obsluhu v kavárnách a restauracích, že bychom chtěli jídlo/pití naservírovat bez veškerých jednorázových věcí typu brčka, ubrousky, cukříky apod. Když restauraci známe a víme, jak jsou pokrmy podávány, dělá nám to mnohem menší problém si vzpomenout, než když jsme v cizím prostředí a prostě nás nenapadne, že nám do džusu mohou strčit brčko. Tam, kde nás znají, nám to ale už automaticky nosí beze všeho nepotřebného – není nad to, být někde štamgastem.
  • Občas to prostě nevyjde. Objednáme zeleninovou bedýnku a přes naši prosbu, že chceme zeleninu volně loženou do vratné papírové bedýnky, nám vše zabalí pěkně každý druh zvlášť do igelitového pytlíku. Nebo jdeme neprozřetelně pro kočičí žrádlo s papírový pytlíkem, který se protrhne, a paní prodavačka nám tedy konečně se svrchovaným úsměvem narve vše do pytlíku plastového. Nebo koupíme něco na váhu do vlastního obalu, ale při vážení nebo nabírání stejně použijí igelitový pytlík, který se znečistí a putuje, šupky hupky, do koše. Prostě i mistr tesař… Všichni se učíme.  Je to proces. A něco prostě nevymyslíš.
  • Jsou dny, kdy strašně strašně potřebujeme kafe. Na vysedávání v kavárnách není čas. A termoska zůstala trčet doma na polici. Achjo… Ani páratka mezi víčka si vrazit nemůžem – ty jsou totiž také jednorázová. Takové dny jsou fakt na prd. A což pak, když jdeme na vánoční trhy a termoska zůstane doma. Trhy bez svařáčku jsou fakt smutné. Chtěla bych ale podotknout, že za celé dva roky jsme si nekoupili žádný nápoj do kelímku s sebou. Prostě když jsme zapomněli termohrnek, tak jsme kafíčko museli oželet.
  • S čím ale opravdu bojujeme, jsou dary a dárky. Dárečky. Pozornosti. Nejsme zatím tak ostřílení, abychom na každý příchozí dárek řekli: „Ne, díky.“ jako výše zmiňovaná Bea Johnson. Jsme slušně vychovaní a odmítání daru není naše silná stránka. Máme různé strategie, ale ty ne vždy vyjdou. Ale o tom snad až někdy příště.
  • Dílna a zas ta dílna – oblast, ve které se nám zatím nedaří skoro vůbec razit bezodpadovost. Snažíme se, co to dá. Co jde, kupujeme na váhu, nářadí z druhé ruky nebo půjčujeme, spoustu jsme toho podědili (od nářadí po součástky). Ale prostě spousta je toho dostupného jen a pouze v plastu a jinak to prostě zatím neumíme. A radši opravujeme, než vyhazujeme, to je jasné.
  • Vytřídění domácnosti, minimalismus, velký úklid – to je něco, na co se fakt chystáme a co nás hodně trápí. Spoustu našich věcí bychom chtěli poslat dál, aby byly využívány a neležely nám smutně na policích a v krabicích. Ale zatím jsme si na to nenašli čas.

Od blogu k obchodu

Občas to jde, občas ne. A tak to je. Snažíme se. Zlepšujeme se. A hlavně v to věříme. A jak jsem říkala, nadšení pro myšlenku zero waste nás zaválo, kam jsme vůbec nečekali.

Jen co uplynul rok projektu Bez popelnice, pustili jsme se do budování vlastního bezobalového obchodu v Písku. Chceme ideu života bez odpadků šířit dál, zpřístupnit dalším lidem možnost nakoupit do vlastních obalů potraviny, drogerii i kosmetiku. Chystáme ve spolupráci s místní knihovnou besedy o zero waste životním stylu. Připravujeme exkurze a besedy pro školy.  A hlavně i v rámci obchodu se snažíme stále razit zero waste přístup. Takže i velká většina vybavení obchodu je z druhé ruky. Dbáme na to, abychom si obaly s dodavateli mohli vracet nebo je dále využíváme, necháváme z nich udělat papírové tašky apod. Účtenky tiskneme, ale na opravdový recyklovatelný papír, ne na termopapír… Takže i v obchodě máme směsného odpadu naprosté minimum.

Prostě jedeme dál a máme pěkně našlápnuto.

Jak jsme si nekoupili nástěnku

Psal se únor, leželi jsme večer v posteli a můj muž z ničeho nic říká: „Zítra koupím nástěnku.“ COŽE?! Jako novou nástěnku? V hlavě mi vyskočila představa korkové nástěnky pěkně zabalené v plastovém obalu. Na co sakra potřebujeme nástěnku?! Den před tím jsem si zrovna četla předsevzetí Roba Greenfielda na rok 2017: nekoupit si nic nového. „Nevím, jestli s tím souhlasím.“ vypadlo ze mne. A tak začala naše debata o koupi nástěnky.

Číst dál

Život bez jednorázu

Ráda si dělám TO DO listy. Na všechno. A ráda je odškrtávám. Jednoho dne se na jednom takovém lístku na ledničce někde mezi „umýt nádobí“ a „uklidit špajz“ objevilo i „ZBAVIT SE JEDNORÁZU“. Už jsem řekla, jak ráda si položky na svých to do listech odškrtávám? Jo? No, nedalo se svítit, musela jsem jít a začít se otáčet. Hledat alternativy k věcem na jedno použití. A, světe div se, ony existují!

Číst dál

Další pán na holení

Holení bez vytváření odpadků? Skoro nemožné, říkala jsem si a zálibně jsem pokukovala po mé borůvkami vonící (a chemie plné) pěně na holení a „jednorázových“ holítkách, která jsem se snažila opakovaně používat až do jejich úplné smrti.

Můj manžel dlouho snil o holicím strojku, který by ho od jednorázu vysvobodil. Zkusili jsme ho. Žádný velký úspěch se ale nekonal. Spíš přišlo zklamání a nedokonale oholená tvář.

Tak jsme zapátrali a narazili na řešení (článek od Lauren Singer)… Číst dál

Prací gel do vlastního obalu, prosím

Jsme jedni z těch nadšenců, co si rádi vyrábí své vlastní produkty – jídlo, kosmetiku, drogerii… Ale jsou věci, které si sami udělat prostě neumíme. A taky se nám narodilo miminko a občas jsme rádi, že se za celý den stihneme najíst a na vyrábění prášku na praní už prostě nezbývá energie.

Drogerie a kosmetiky kupujeme minimální množství, za to na ně máme vysoké požadavky. Rozhodně potřebujeme, aby byli v přírodě odbouratelné, aby v nich nebyly látky, které by ohrožovaly naše zdraví, aby byly funkční a aby byly bez obalu. No, hlavně ta poslední podmínka zdá se být docela oříšek. Proto nás nadchlo, když jsme se dozvěděli o pražském obchodě s názvem Nebaleno, který prodává drogistické výrobky a kosmetiku na váhu.

Číst dál

Mít čistý chrup

Čištění zubů tak jak ho znám a od dětství provozuji se zdá být čistě plastovou záležitostí. Z plastové tuby vymáčknu divoce barevnou, ochucenou, hustě pěnící pastu na zuby, nanesu na plastový kartáček a tradá s tím do pusy. No, řekli jsme, že snížíme svou produkci plastů. Tak tedy do toho.

Číst dál

Jak nakupujeme jídlo

Od chvíle, kdy jsme začali o našem projektu mluvit se svým okolím, je nejčastější otázkou, na kterou se nás všichni ptají: „A jak nakupujete?“ Z nákupu potravin do naší domácnosti plynulo před začátkem projektu nejvíce odpadků, bylo to tedy téma, které jsme začali řešit jako první. Jídlo nakupujeme všichni a většina z nás se s jeho pořizováním potýká několikrát týdně. Rozhodla jsem se tedy poodkrýt, jak nakupujeme potraviny s minimální produkcí odpadků.

Číst dál

Čím si drbu hlavu

Internetem lítají všechny možné „no poo“ metody skládající se z mytí vlasů jen vodou, nebo taky jedlou sodou, žitnou moukou, octem… No, přiznám se, že k ničemu takovému jsem se ještě neodvážila a zatím se tím směrem vydávat nechci.

Jedno léto jsem se odhodlala vyrobit si vlastní tekutý šampon. Vlasy byly v pohodě, ale konzistence přípravku mi tak jako tak úplně neseděla, vůně kopřiv mi nakonec moc libá nebyla a hlavně jsem zjistila, že míchám dohromady spoustu ingrediencí, o kterých ani nedokážu říct, co jsou zač. Všechny zabalené v malých lahvičkách a mini igelitových pytlíčkách vytvářely vlastně spoustu odpadu.
Co tedy používám?

Ručně vyráběný. Přírodní. Bylinkový. Tuhý. ŠAMPON.

Číst dál

Jednorázový pobyt v nemocnici

Ač jsme to úplně neplánovali, porod našeho prvorozeného skončil v nemocnici. Náš chlapíček potřeboval svůj příchod na svět poněkud rozdýchat a potřeboval k tomu lékařskou pomoc a tak jsme si v nemocnici pobyli dlouhých 9 dní.

Na dětské JIPce potkáte desinfekční mýdlo doslova na každém kroku. Při vstupu na oddělení, při vstupu do každé místnosti, u východu… Prostě všude. Všechno musí být desinfikováno. Samotnou mě však překvapilo množství jednorázových věcí, které je možné během jednoho dne použít. Jelikož doma už jednorázové ubrousky, kapesníky a vůbec většinu věcí na jedno použití vlastně nevyužíváme, byl pro mne střet s nemocničním prostředím trochu šok. Číst dál

Co po nás zbyde?

Na podzim minulého roku jsme koupili dům. Dům, který již má svou historii, byl postavený na počátku 19. století a tak se několik majitelů a rodin v jeho zdech již vystřídalo. Když jsme ho kupovali, byl dům již dva roky neobývaný. Předtím tu bydlel starý pán a jeho rodina si dala určitě dost práce s vyklizením obytných prostor a myslím, že i ostatních budov. Zanechala tu jen několik kusů celkem funkčního nábytku. To ale nic nemění na tom, že i přesto tu zbylo spousta, opravdu SPOUSTA bordelu a nepořádku, nefunkčních starých věcí, rozpadajících se věcí apod. Většina z toho byla usídlena na půdě. Ta se během rekonstrukce rychle vyklidila do místního přístěnku a přes zimu tam zůstala schovaná. Ale přišlo jaro a my jsme se rozhodli pustit do debordelizace. Pozvali jsme si k tomu kamarády z Chudáka Sviště (jeden ze základních článků Hnutí Brontosaurus). Pěkně jsme si u vyklízení mákli.

Číst dál